Kdo si hraje, nezlobí

Aspoň se to tak říká, ale od té doby, co mám potomka, si všímám, že spousta podobných pořekadel se mě netýkají. Nebo aspoň ne právě teď. Možná nastane doba, kdy hraní bude bezpečnou a nevinnou zábabou a já nebudu trnout hrůzou, že se stalo něco hrozného, neboť potomek je podezřele potichu. Jaká ironie. Toužíme po chvíli klidu bez dítěte věšícího se na nás a vyžadujícího pozornost, ale jakmile si uvědomíme, že je doma naprostý klid, obejde nás hrůza. A pak stojíme ve dveřích a dojatě hledíme na batole zaujatě zkoumající hračku.

Potomkovi je třináct měsíců a hra je prakticky veškerou náplní jeho dní, pokud nepočítáme jídlo a procházky. A pochopitelně spánek. Z miminka, které na hračky napřed zíralo a pak se je naučilo držet, se stalo batole, které si hračky podá, dojde si pro ně a zaujatě je zkoumá. Dřív jsme mu museli všechno nosit a ukazovat, čím je potomek pohyblivější, tím samostatnější je. A zajímá ho naprosto všechno. Každou událost chce zaznamenat, každý předmět pečlivě prozkoumat.

Hračky jsou fajn, ale ne tak zajímavé, jako předměty denního užívání, či, z pohledu potomka, hračky rodičů. Kuchyňské nádobí, vysavač, boty, jídlo, klíče, telefony, ovladače, nábytek, oblečení, ručníky, všechno je neskutečně fascinující a z nějakého zvláštního důvodu důsledně odstraňované z potomkova dosahu. Před pár týdny byl nejzajímavější držák na toaletní papír a role papíru na něm naskládané. Kdykoli byl potomek zapomenut v koupelně, nebo se tam vetřel, když jsem byla ve sprše (kde jsou ty časy, kdy sprcha byla únikem, posledním místem, kde jsem mohla být sama), zaujatě rozložil stojan, chvíli si pohrával s tyčí, která slouží coby stojan pro role papíru a pak se vrhl na papír samotný. Pustit roli papíru přes celou koupelnu a pak pomalu a důsledně začít toaletní papír cupovat na miniaturní kousky je úžasná zábava. Tady narážím na dilema: ničení toaletního papíru je technicky zlobení, ale kdo si hraje, nezlobí a vidět potomka naprosto v klidu, zaujatého činností, potichu, bez jakýchkoli nároků na mou osobu, za ten nepořádek stojí. Zkoušeli jsme nabídnout hračky, které obvykle nahážeme do vany, když se potomek koupe a které jsou tím pádem po ruce, ale kdepak. Barevní delfínci a žabičky specielně vyrobené pro mrňata neobstojí vedle role toaletního papíru.

Plno věcí bylo z domácnosti odstraněno, neboť přílišný zájem o ně byl nebezpečný, nebo byla otrava neustále je uklízet. Věci jako toaletní papír musí z praktických důvodů zůstat po ruce, takže jedna nula pro potomka. Po určitou dobu byl toaletní papír ignorován a středem zájmu se stal samotný záchod. Potomek do něj neustále chtěl nahlížet, bavilo ho zvedat a pouštět víko, nic nebylo zajímavější než tohle. Koupelna musela být bez ustání zavřená a já jsem se děsila, že zapomenu a potomek mi do záchodu zahučí a utopí se, eventuelně si užene nějakou hroznou nemoc, neboť na záchodovém prkýnku údajně sedí miliony zrádných bacilů. Což nás vede k novému objevu: umyvadlu. Mytí rukou po oblézání záchoda je v očích potomka odměnou za vyloženou námahu. Umyvadlo je zatím nedosažitelně vysoko, takže kdykoli je dítě rodiči vyzvednuto k umyvadlu, je třeba okamžitě prozkoumat mýdlo, ucpat kohoutek, aby voda mohla postříkat blízké okolí a při sušení pokud možno strhnout ručník i s držákem. Byla docela úleva, když se potomek vrátil ke zkoumání, trhání a vrhání toaletního papíru.

V koupelně naštěstí tráví potomek minimum času, je ale zajímavé vidět, jak prakticky dokáže omezený čas využít. Zbytek domu je zcela pod jeho kontrolou, pokud někam nezavřeme dveře. Jelikož se potomek domnívá, že svět je úžasné místo stvořené k hrám, je naším úkolem zabezpečit domov jak se dá. Potomek zatím ještě neumí vylézt na nábytek, ale brzy na to dojde. Než začal pořádně lézt, bavily ho nejvíc elektrické kabely. Tahat za ně, kousat do nich, motat se do nich bylo neuvěřitelně zajímavé. Kabely pracně zabudované pod koberec byly pravidelně vytahovány a zkoumány. Teď, když potomek stojí a leze, zajímají ho víc věci ke kabelům připevněné: televize, lampy, počítače, všechno je třeba prozkoumat. Počítače se zdají být obzvlášť zajímavé, neboť u nich trávíme tolik času a věnujeme jim plno pozornosti. Potomek útočí na klávesnici, kdykoli je k tomu možnost, populární je také zavření a následné vypnutí počítače uprostřed psaní či vyhledávání něčeho důležitého. Mobilní telefony jsou naprostým magnetem a zamknutá klávesnice může být odemknuta, i když jen omylem. Ovladač na televizi je také ohromně zajímavý a chutný, žádné kroužky neuleví rostoucím zoubkům jako tohle.

Včera se můj muž během nákupu zaseknul u regálu s hračkami a zaujatě zkoumal barevný ovladač, pestrý a se zvukovými ejekty, za deset liber. "Co myslíš?" obrátil se na mě s vážnou tváří. Musela jsem se smát. Náš dům je zaplavený hračkami všeho druhu. Lidi hrozně rádi dávají dětem hračky, či se zbavují těch, kterým jejich vlastní děti odrostly. V záplavě hraček všeho druhu leží i růžový plastikový hrací mobil, dárek k narozeninám od známých. Občas na něj potomek zaměří pozornost, pomačká knoflíky, pohraje si s ním a pak ho odloží a zapomene. Nahradila hračka zájem o opravdové mobily? V žádném případě. A přece můj muž nadále věří, že pořízením nové hračky skoncuje s fixací na televizní ovladač.

Hrací ovladč jsme nakonec nekoupili, ušetřili jsme deset liber a budeme i nadále hledat skrýše pro ovladač opravdový. Časem to potomka přejde, naučí se víc o fungování světa a vybuduje si vztah k hračkám. Momentálně nám nezbývá než dávat pozor a smířit se s faktem, že část toaletního papíru bude rozcupovaná k nepoužitelnosti, vyprané prádlo roztahané po celém bytě, tkaničky vymotané z bot a naše prsty u nohou budou zdrojem neskutečného zájmu a veselí a budou pronásledovány, dokud je neukryjeme v ponožkách. Naše noviny a časopisy budou ještě po nějakou dobu zajímavější než obrázkové knížky a my budeme doufat, že je stihneme přečíst, než budou zmačkány a rozházeny a budeme žasnout nad množstvím oken otevřených v počítači a záhadnými kontakty uloženými v paměti našich telefonů. Protože kdo si hraje, nezlobí.