Nohama na zemi

Život je plný kompromisů a mateřství je jeden velký kompromis - ze strany matky. Už během těhotenství jsem svůj životní styl přizpůsobila potomkovi a jeho rostoucím nárokům. Dělala jsem to ráda a bez přemýšlení, nepřišlo mi to jako oběť. Až po porodu, když jsem se vžívala do role matky, jsem začala mít pocit, že moje já zmizelo, já coby nezávislá osoba jsem najednou přestala existovat. Mojí jedinou rolí byla péče o bezbranné novorozeně.

Jak plynuly měsíce a týdny miminko se měnilo, začala se nám rýsovat malá osobnost, domácnost postupně začínala fungovat v novém řádu a já i můj muž jsme přijali nové role. A zatímco můj muž po dvou týdnech vplul zpátky do pracovního procesu, já jsem se snažila naučit, jak co nejlépe obstarat kojence a domácnost. Jak miminko rostlo, buď začala být péče méně náročná, nebo jsme se toho já i potomek hodně naučili, nevím, ale je příjemné zjistit, že konečně nastala doba, kdy se můžu alespoň na chvíli vrátit sama k sobě. Zdálo se to skoro neskutečné, ale dopracovali jsme se doby, kdy se miminko nemusí krmit až tak často a kdy se může alespoň na krátkou dobu zabavit samo. Jaká úleva!

Napřed jsem zjistila, že obstarávání denních záležitostí už není provázeno lítostným řevem, potomek je fajn dokud jsem v dohledu a doslechu. Miminko začalo spát přes noc, umělo se zabavit hračkami, den za dnem jsme zaznamenávali nové pokroky. Mateřství i nadále považuji za nejúžasnější povolání, jaké se mi kdy mohlo přihodit, ale být k dispozici dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu dává zabrat. Začínaly mi docházet baterky, navzdory delšímu spaní. A moc mi chyběla jóga.

Kolem čtvrtého měsíce stráveném v tomhle kolotoči jsem jednoho dne rozložila matraci a zavázala se praktikovat každý den, věřila jsem, že to konečně můžu sama sobě slíbit. Ne že bych jógu úplně opustila. Praktikovala jsem až do porodu a nedlouho po narození potomka jsem začala s dechovými cvičeními a krátkou meditací. Po zotavení jsem praktikovala poporodní jógu a cvičila s miminkem. Ale byla to praxe nepředvídatelná, diktovaná potomkem, nebyla to praxe výhradně moje, se soustředěním, chyběl tomu řád a po pravdě řečeno už mě spojení slov poporodní - baby- těhotenská a jóga přestávalo bavit. Chtěla a potřebovala jsem vlastní praxi, která má začátek, prostředek a konec. Chtěla jsem si v klidu lehnout na záda a zavřít oči, protáhnout se, narovnat, otevřít, vrátit se zpátky k začátkům a postupně vybudovat nový rituál, díky němuž pochopím, co moje nové tělo potřebuje a co mi situace dovolí. Nechávám svojí praxi plynout s mým každodenním životem - takže si zatím nemůžu moc vyskakovat, pořád ještě kojím a musím být opatrná, ale pocit nového začátku, jógy bez soutěžení sama se sebou a klidného budování základů pro silné tělo a klidnou mysl mě neskutečně baví.

Už déle než měsíc si dopřávám tuhle chvilku pro sebe za asistence mého dítěte. Můj pohyb potomka fascinuje, se zaujetím pozoruje, co dělám, když ho přestanu bavit, vrátí se ke svým hračkám. Někdy mi dopřeje krásný klid, jindy protestuje při závěrečném dýchání a relaxaci, je mu to málo akční. Dřív jsem nepraktikovala denně. Často jsem měla důvod praxi odložit kvůli práci, časové tísni, únavě. Mateřství mě učí zacházet s časem úplně jinak. Žádný ze starých důvodů neobstojí: unavená jsem prakticky pořád, čas nemám žádný a vždycky bych mohla volnou chvilku strávit něčím jiným. Moje dítě se stalo mým učitelem. Pozoruju, jak žije jen a pouze přítomným okamžikem, netrápí se tím, co se přihodilo dříve a nemyslí na budoucnost. Odpočívá, když je třeba, jí jen tolik, kolik potřebuje. Všichni jsme se narodili se schopnostmi, kterých se teď snažíme docílit v naší meditaci, kolik z nás se pokouší zklidnit mysl, zaměřit se na přítomný okamžik, žít střídmě a jednoduše? S věkem se probudí naše mysl a naše ego a zapomeneme na dobu, kdy náš dech byl perfektně hluboký, tělo ohebné, silné a zdravé, mysl vyrovnaná a svět jedno velké překvapení.

Když rozložím matraci a stoupnu si na ni, vracím se nohama zpátky na zem, zpátky k sobě a z vedlejší malé matrace mě zvědavě pozoruje můj nejnovější učitel jógy, který mi pomáhá být šťastná v každém momentě mojí praxe i mimo ni. Namaste.