Co vlastně chceme

Miriam Clegg je úspěšná právnička a matka třech dětí. Je také manželkou zástupce britského ministerského předsedy a vůdce Liberálních Demokratů, strany, která po volbách v roce 2009 založila spolu s konzervativci koaliční vládu. Liberálové byli ve slabší pozici než konzervativci, ovšem Nick Clegg si před volbami vedl dobře, jevil se být novým hlasem, dynamickým mladým vůdcem, který vyhrával předvolební televizní debaty. Po volbách a koalici se toho hodně změnilo.

Nick Clegg je teď terčem mnoha vtipů a vedle posměšků o "Cameronově psíku" či "Nick Kdo?" ho občas popisují jako muže, který je pod pantoflem. Což je mi docela líto. Jedna věc jsou nesplněné předvolební sliby a nekonečné kompromisy dvou politických stran, které až do dalších voleb spolu musí vycházet. Druhá věc je právo na rodinný život a kariéru.

Miriam je stejně jako jiné manželky předních politiků vídána po boku svého muže při stranických konferencích a důležitých ceremoniích. Spolu působí jako dynamický pár, očividně jsou to dva velmi ambiciózní lidé. A Miriam rozhodně nepolevila, aby svému muži usnadnila jeho kariéru. Naopak, před pár lety se řešilo, zda je Nick Clegg dostatečně výkonný coby politik, když omezuje svou kariéru péčí o rodinu. Nick Clegg totiž ráno vozí své děti do školy a večer jim čte pohádky na dobrou noc. Nevím, zda to zvládá úplně každý den, nebo mají s Miriam rozdělené dny, ale musím říct, že si získal mé sympatie. Protože není nic špatného na tom, když rodiče tráví čas se svými dětmi a udělají si na ně čas navzdory náročné profesi.

Před pár dny byla Miriam citovaná v novinách zase, tentokrát na téma feminismus. V angličtině se často používá termín "to have it all" - čili mít všechno, coby feministická fráze nároku žen na kariéru a rodinu. Tahle fráze je často používaná jako bič, který si na sebe ženy upletly, cíl své snahy o rovnoprávnost, kterého je třeba dosáhnout za každou cenu. Osobně jsem tomuhle termínu nikdy na chuť nepřišla, protože život je vždycky kompromis a ženy, které tvrdí, že nejen mají všechno, ale také všechno, co mají, zvládají s klidem a přehledem, jsou mi tak trochu podezřelé. Je těžké rozběhnout a udržet skvělou kariéru, být dobrou matkou, partnerkou, vést domácnost a mít čas na vlastní koníčky a zájmy. Osobně si myslím, že během života máme různé priority a že coby ženy máme právo volby - stejně jako muži.

Nicméně v onom rozhovoru Miriam řekla, že s oním rčením "mít všechno" se ona sama nikdy tak docela nesžila. "Nechci mít všechno, o to mi nikdy nešlo. Chci mít to, co mají muži," řekla Miriam. Což zní logicky. Muži mohou mít skvělou kariéru a rodinu a nikdo se nad tím nepozastaví. Proč by na tom stejně nemohly být i ženy? Pokud zůstaneme v politice, žen - političek se novináři vždycky ptají, jak zvládají rodinu a práci. Mužů - politiků se na tohle nikdo ptát nebude. Automaticky se předpokládá, že jejich zázemí je zabezpečené a jejich maželky se o rodinu postarají. Pokud se situace žen má změnit k lepšímu, bude se muset změnit i postoj k mužům, jako je Nick - k mužům, kteří chtějí být úspěšní a pracují tvrdě, ovšem nehodlají obětovat rodinný život.

Tak jako matky potřebují lepší pracovní podmínky, které jim umožní pokračovat v práci i po založení rodiny, potřebují i muži pracovní zázemí, které jim umožní věnovat se rodině. Muži, kteří se podílejí na chodu domácnosti, nejsou srabi, jsou to lidé, kteří jdou s dobou. Feminismus je dneska trochu zmatený termín a ženy si situaci přiliš neusnadňují - ty, které zastávají více tradiční roli žen v domácnosti odsuzují ženy pracující, matky s kariérou zase považují matky v domácnosti za lenivé. Osobně si myslím, že to nejlepší, co se může ženám stát, je možnost volby a tu teď řada z nás má, narozdíl od mužů, kteří se z tradiční role muže - živitele ještě nevyvlékli. Silné ženy nejsou bezcitné bestie a úspěšný muž nemusí pracovat dvacet hodin denně. Ženy patří do konferenčních sálů stejně tak jako muži a nikde není psáno, že muž je pod pantoflem, pokud tráví čas se svými dětmi během pracovního týdne, nebo párkrát do týdne uvaří.

O nás ženách se často říká, že nevíme, co chceme. Většina z nás - stejně jako Miriam, to ví moc dobře. Hodně rodin má výhodu v tom, že jeden z partnerů je víc ambiciózní, než ten druhý, takže když přijdou děti, ten partner, který vydělává víc a na jehož příjmu je rodina víc závislá zůstane v práci na plný úvazek a ten druhý na pár let převezme víc domácích povinností. V Británii postupně přibývají muži v domácnosti, protože už neplatí, že muž nosí domů více peněz. Nejsou pod pantoflem, ovšem řadu z nich čeká nemilé překvapení, když zjistí, kolik práce péče o malé dítě a domácnost opravdu obnáší. Tradiční role se zkrátka mění. Muži si vždycky šli za tím, co chtěli a řada z nich teď chce čas na rodinu, ženy už nemohou sedět v koutě a čekat na pohádkového prince, ovšem nikde není psáno, že musí pracovat na dvě směny - ta druhá začínající po návratu z práce domů. Rovnoprávnost je fajn - v práci i doma a ačkoli nemůžeme mít všechno, pokud se o domácí práce a výchovu dětí podělíme, budeme mít všichni víc.